PODIVNÝ SKLEP
Já, můj bratr a kamarádka Helena jsme byli venku u nás za domem. Neměli jsme co dělat, a tak jsme se šli strašit do sklepa. Byly tam probourané zdi. Za jednou zdí byl výtah a to znamenalo, že jsme byli už v dalším chodě. Já jsem šla za Helenou a můj brácha byl vedle mě. Najednou Helenu chytla něčí červená ruka! Vypadala to, jako by ta ruka byla od krve. Viděla jsem to přesně, protože jsem stála za ní. Všichni jsme strašně zakřičeli a utekli ven. Ze sklepa vyběhla černá kočka. Řekli jsme si, že to někomu řeknem. Učinili jsme tak, ale nikdo nám neuvěřil.
VĚZEŇ
Byla jsem na táboře a jako každý rok byla stezka odvahy. S kamarádkami jsme se objaly a s některýma klukama jsme si dali pusu "pro štěstí". Klepala jsem se jako štěně. Cestou jsem potkala 3 vedoucí a jednoho instruktora. Najednou mě cosi chytlo a táhlo za nohu. Vyvlékla jsem se. Když jsem se otočila, ta osoba byla v černém, takže jsem nespatřila její tvář. Zapištěla jsem a utíkala. Chvíli běžela za mnou! Na konci lesa jsem hned běžela za kamarádkou a zeptala se jí, kolik potkala vedoucích. Ona, že prý čtyři. "Ale, kdo teda byl ten pátý?" Myslela jsem, že to byl jeden z žertů Lukáše, ale druhý den jsem se dozvěděla, že v našem okolí se pohyboval včera večer uprchlý vězeň.
STŘELNICE
Jednoho letního večera jsme s kamarádkou Bárou stanovaly. Byl úplněk. Řekly jsme si, že si uděláme bojovku. Tak jsme šly do střelnice. Přesně před 30 lety se tam stala vražda. Říká se, že se tam jeden pán zbláznil a v amoku zastřelil všechny lidi, co tam byli, včetně sebe. Od té doby nebyla střelnice provozu. Vždycky byla uzamčená a my lezly oknem. Ten den však byla odemčená. Vešly jsme dovnitř, rozsvítily jsme a šly do vedlejší místnosti. Najednou se ozvala rána. Začalo pršet. Začaly se ozývat strašidelné zvuky. Zjevilo se tam 10 lidí. Došlo nám, že ten pán zabil skutečně 10 lidí, včetně sebe. Všechno do sebe zapadalo přesně tak, jak mi vyprávěl děda. Ty osoby se k nám přibližovaly, byly blíž a blíž. Obě jsme se klepaly strachy. Plížily jsme se ke dveřím, ale byly zamčené. Jedna z těch osob vytáhla zbraň, kterou se střílelo, namířila na nás a vyšla rána. V tu chvíli vše zmizelo, rozsvítilo se a přestalo pršet. Doma jsme to řekly jen dědovi. Věděl přesně, co se stalo, protože nám k tomu řekl: "Jen jediný člověk to přežil a to jsem já!"
STRAŠLIVÁ PŘEDPOVĚĎ
Paní Marie seděla na gauči ve svém rozlehlém bytě a zamyšleně hleděla před sebe. Najednou někdo zaklepal na dveře. Mrkla a hodiny: bylo už po desáté večer - kdo by tak pozdě mohl jít na návštěvu? Asi to bude ta střelená sousedka, zřejmě si ve zmatku opět zabouchla dveře. Stává se jí to tak často, že u paní Marie nechala dokonce náhradní klíč od svého bytu. Když paní Marie otevřela, stála ale přede dveřmi tajemná žena. Pohlédla paní Marii hluboce do očí a hrůzou ustoupila o krok vzad. Paní Marii její chování udivilo a zeptala se, co si madam přeje. Neznámá jako v transu odpověděla: "Brzy vám odejde někdo blízký!" Paní Marie v šoku přibouchla dveře. O týden později měl její syn nehodu na motorce, a v důsledku četných poranění zemřel...
POMOC ZE ZÁHROBÍ
Loni v zimě jsem cestou ze školy potkala starší ženu, která se upřeně dívala do země. Doma jsem si lehla do postele, zavřela oči a ihned usnula. Po chvíli mě probudil zvuk našeho domovního zvonku. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela otevřít, když jsem za dveřmi uviděla tu samou ženu! Sebrala jsme v sobě všechnu odvahu a zeptala se jí, kdo je a co potřebuje. Najednou jsem v ní ale poznala naši sousedku, která zemřela, když mi bylo 5 let. V tu chvíli se prudce zabouchly dveře a já se skácela k zemi. Když jsem se probrala, stála u mě moje mamka a vyprávěla mi, co se stalo. Prý slyšela, jak někdo buší na dveře, a tak vyběhla ke schodům, kde jsem ležela. Naše sousedka, která je už dávno po smrti, mi tak zachránila život, protože jinak bych venku určitě umrzla.
CESTA HRŮZY
Asi před třemi měsíci se mi stala dost neuvěřitelná věc. Slíbila jsem svojí kámošce, že se s ní pojedu podívat za její prababičkou, která žije na vesnici. A protože je to 5 km od místa, kde bydlíme, rozhodly jsme se, že pojedeme na kole. Cestou se nám ale děly zvláštní věci. Nejprve mi spadl řetěz, pak se kámošce udělalo mdlo, a tak jsme musely zastavit a chvíli počkat. Ve finále jsem jako naschvál najela na nějaký střep a píchla jsem, takže zbytek cesty jsme musely dojít pěšky. Celou dobu jsme si stěžovaly, že se to snad může stát jenom nám. Cestu, kterou bychom za normálních okolností měly za dvacet minut za sebou, jsme šly téměř dvě hodiny, a to v šíleném vedru. Když jsme konečně dorazily, tak jsme viděly, jak před domem stojí policie a jak odvádějí nějakého muže a vyděšenou prababičku. Od ní jsme se dozvěděly, že se k ní domů vloupal nějaký muž a chtěl po ní všechny peníze a cennosti. Byl ozbrojený, a tak jsme prý měly velké štěstí, že jsme dorazily o něco později. Jinak by to podle policie mohlo dopadnout dost špatně. A tak se teď ptám, co bylo to, co nás cestou zdrželo??? Náhoda, nebo nějaký náš anděl strážný?